Ambra a Viky

Už když jsem byla malá, tak jsme měli doma zvířátka, hlavně pejsky. Nejdříve německého ovčáka Šaryka, ke kterému později přibyla fenečka Bena - kříženec něm. ovčáka s dobrmanem. Bohužel oba zemřeli záhy po sobě - Šarykovi bylo 12 let, ochrnul na zadní nohy a Bena necelý týden po něm zahynula na paravirózu. Já jsem tehdy z toho ještě moc rozum neměla, bylo mi 7 let. Jenom si pamatuju, že zrovna ten smutný týden jsem byla s taťkou na dovolené a mamka za náma potom přijela a řekla mi to poslední den, když jsme odjížděli domů.

Potom jsme si dovezli z jedné nejmenované tržnice štěňátko něm.ovčáka, pojmenovali jsme ho Doneček. Byla to ale strašná chyba. Ale každý, kdo má srdce na pravým místě a viděl by ho, jak vypadal zuboženě, určitě by ho tam nenechal. No a taky ten prodavající vypadal hrozně "divně" a bylo nanejvíc jasné, že pokud poslední štěňátko ten den neprodá, tak dopadne buhví jak...   Bohužel jsme zjistili, že byl od mámy vzatý hrozně brzy, ani neměl potřebná očkování a přes veškerou snahu pana veterináře nám Doneček po necelých třech týdnech umřel.

Už už jsme se zařekli, že žádného pejska mít nechceme. Ale osud tomu chtěl a na doporučení pana veterináře jsme dva měsíce na to měli doma chlupatou kuličku jménem Bella. Také to byl německý ovčák. Bellinka byla krásnej a chytrej pejsek. No a aby jí nebylo smutno, přivezl brácha další chlupatou kouli, no co budu povídat, když řeknu, že si sousedi mysleli, že máme angorskou kočku. Tentokrát to byla bernardýnka Sára. Bellince byli dva roky a přijala jí úžasně, od tý doby byli nerozlučná dvojka   Nejživěji si vzpomínám, když vyrazili na lov našich slepic  Teď se tomu smějeme, ale tehdy to byla fakt síla. Sáru by samotnou něco takovýho vůbec nenapadlo, byla kliďas a nic jí nerozhodilo. Ovšem Bella jí dokázala pěkně zblbnout hlavu. Rádi jsme chodili k vodě na koupando, Bellinka byla supr plavec, vydržela by pro klacky plavat celej den, ale když to trvalo moc dlouho, tak milá Sárinka se sbalila a šla po svym. Ta se vždycky jen napila, namočila břicho a víc jí to nezajímalo..

Jak bohužel ale všechno končí, tak i moje holčičky musely odejít do psího nebe  Doufám, že tam nahoře zase pěkně řáděj jsou rádi, že jsou spolu ...                 

Když jsme přišli o Bellinku, to bylo 21.10.06, tak jsme nejdřív byli přesvědčeni, že Sárinku necháme v klidu dožít. Ovšem co se zase nestalo...dostala se k nám zprávička o tom, že se každým dnem mají narodit štěňátka kavkazákaXněm.ovčáka s odběrem možným kolem Vánoc. Váhali jsme tak dlouho, až jsme se rozhoupali a volný už zůstal pouze jediný pejsek. A takhle jsme přišli ke Grimčovi  Sárince to tehdy hodně pomohlo, úplně omládla   a taky si ho pěkně vychovala. Bohužel nic netrvá věčně a po půl roce Grim zůstal sám.

Dalšího půl roku na to se jedna kolegyně v práci ptala, jestli nevíme o někom, kdo by měl zájem o štěňátko australáka....já tehdy vůbec netušila, jak takový plemeno vůbec vypadá  Hned jak jsem dorazila domu, sedla jsem k PC a začala hledat, to co jsem našla se mi nelíbilo. Ovšem, když nám za dva dny přinesla fotečky fenečky, o kterou jde, názor jsem záhy změnila. Na netu jsem totiž našla pouze australáky "červené", ale takhle byla "modrá" a tak nějak zvláštně hezká. Ok řekla jsem, že se zkusim poptat. Ale bezvýsledně. O víkendu se nám to nějak rozleželo v hlavě - ještě jsem neřekla, že to štěndo vlastně patřilo vnučce této kolegyně, která se zmínila a že vlastně byla chudinka v bytě a moc času na ní neměli. Ale to není všecko, prvně byla původně pořízená do domácnosti, kde byly malý děcka čtyřletý a tam se ohřála jen pár dní, páč zjistili, že tenhle "pošuk" se k malým dětem vůbec nehodí. - No prostě jsme se rozhodli, že se jí ujmeme...

A tak to vlastně začalo..